První
obyvatelé přišli na území dnešního Mexika snad před 20 000 lety. Během
tisíců let i zde přešli lidé postupně od sběru plodin k jejich pěstování.
Údolí Tehuacan, nacházející se v dnešním mexickém státě Puebla,
bylo jednou z oblastí, kde lidé začali postupně přecházet od sběru
rostlin k jejich pěstování a od lovu zvířat k jejich chovu. Kolem
roku 7000 př.n.l. začali Indiáni vedle sběru semen a lesních plodů pěstovat
dýně, avokádo, papriky chilli a bavlník. Asi od roku 5000 př.n.l. pěstovali
už také kukuřici. Postupně začali vyrábět speciální nástroje a vybavení,
například mlecí kameny na drcení kukuřice a kamenné nádoby na skladování
semen. První vesnice objevená v údolí Tehuacan pochází z roku
kolem 3000 př.n.l. V období 2300 př.n.l. začali lidé místo kamenných
nádob vyrábět keramické mísy a džbány.
Pokročilejšího stupně dosáhla civilizace národa Olméků. Srdce
jejich země se nacházelo v tropických lesích a mokřinách v místě
dnešních mexických států Veracruz a Tabasco. Asi od roku 1200 př.n.l. Olmékové
budovali významná obřadní střediska. Vršili pahorky z hlíny a z kamene
tesali památníky. Hlavní kultovní střediska byla objevena v místech,
která se dnes jmenují San Lorenzo, La Venta, Laguna de los Cerros a Tres
Zapotes. Olmékové vytvořili nádherná sochařská díla, od pomníků přes
obrovské lidské hlavy, až k dokonale vypracovaným nefritovým sekerám,
soškám a přívěskům. Jejich zručnost je o to pozoruhodnější, že neměli
žádné kovové nástroje - veškerou práci prováděli kamennými dláty a
sekáčky. I když moc Olméků zanikla z neznámých důvodů kolem roku
400 př.n.l., přesto jejich kultura výrazně ovlivnila pozdější velké
civilizace.
Dalším významným národem, který žil v údolí středního Mexika,
byli Zapotékové. Asi kolem roku 600 před n.l. postavili na náhorní
plošině poblíž dnešního města Oaxaca ve výšce kolem 2000 m na plošině
dlouhé 700 m a široké 250 m komplex kultovních budov. Toto středisko je
dnes známo pod názvem Monte Albán. Archeologické nálezy ukazují na
kontakty zakladatelů Monte Albánu s první velkou staromexickou kulturou
(1200 až 400 před n.l.) - s kulturou Olméků na pobřeží Mexického zálivu.
V době rozkvětu zapotécké kultury mohlo žít v obytných čtvrtích
vně městského jádra snad 50 000 lidí. Kolem roku 1000 n.l. ztratil Monte
Albán svůj význam náboženského centra - proč se tak stalo, není zatím
vyjasněno. Je možné, že se Zapotékové stáhli před Mixtéky, kteří
od 10. století dobyli velké části náhorní roviny kraje Oaxaca a kteří
také obsadili kultovní místo na Monte Albánu.
Svědectvím vysokého stupně civilizace a kultury národů sídlících ve středním
Mexiku je jejich obrovské bývalé hlavní město Teotihuacán. Bylo
vybudováno kolem roku 150 n.l., ale kdo byli jeho obyvatelé, není dosud známo.
Kultura a civilizace Teotihuacánu ovlivňovala národy sídlící na jihu a
jihovýchodě. Archeologické nálezy ukázaly, že obyvatelé Mexika se v té
době intenzívně zabývali zemědělstvím, znali matematické a astronomické
zákony a měli vyspělou architekturu, sochařství a malířství. Okolo roku
750 n.l. byla velká část města zničena požárem. O tom, co se tenkrát přesně
událo, neexistují žádné záznamy.
Největší kulturu ve staré Americe vytvořili nepochybně Mayové. Zřejmě
od Olméků převzali písmo a naučili se zaznamenávat čas a obojí později
zdokonalili. Mayové jsou známí nejen svými vědeckými úspěchy, ale také
jako stavitelé kamenných měst, nad kterými se tyčily chrámové pyramidy a
paláce. V letech 300 př.n.l. až 300 n.l. žili první Mayové v místech
Abaj Tikalik, El Baúl, Kaminaljuyu, Tikal, Uaxactúun a El Maridor, která leží
na dnešním území Guatemaly. V období 300-800 n.l. vzkvétala mayská
architektura, umění a věda v městech jako Uxmal, Chichén Itzá, Cobá,
Edzná, Labná, Palanque na Yucatánském poloostrově. Kolem roku 900 n.l.
obsadili Yucatán Toltékové z Tuly a Chichén Itzá prohlásili za své
hlavní město. Mayská kultura přežívala pod toltéckou nadvládou. V letech
1200 – 1500 existovalo mayské hlavní město Mayapán. Mayská kultura prožila
úpadek.
Dalším významným národem v předkolumbovské Americe byli Toltékové.
Tento kmen vznikl smíšením různých populací Indiánů. Ze skalnaté pouště
severního Mexika přišla do Mexického údolí kolem roku 900 n.l. skupina
Toltéků – Čičimeků. Byli to barbarští kočovníci, kteří se živili
lovem, sběrem plodů a snad částečně i zemědělstvím. Další skupina
Toltéků – Nonohualců přišla z jihu. Vyskytují se názory, že to
byly sochaři a řemeslníci, kteří byli pozváni, aby kolem roku 950 n.l.
pomohli budovat hlavní město Tulu (zvané také Tollán). V roce
1168 byla Tula napadena bojovými čičimeckými kočovníky, kteří město zničili.
V 16. stol., tedy v době příchodu Španělů, se o Toltécích vyprávěly
legendy. Byli považováni za vysoce kulturní národ.
V roce
1345 se usadil na bažinatých ostrůvcích poblíž západního břehu jezera
Texcoco kočovný kmen Aztéků a založil osadu Tenochtitlán.
Aztékové sloužili jako námezdní vojáci v sousedním městském státě
Atzcapotzalco a tím získali takové vojenské zkušenosti, že toto město v roce
1428 porazili a ovládli. Byl založen Trojspolek (Texcoco, Tenochtitlán,
Tlacopán) a Aztékové (kteří se sami nazývali Mexikové) rozšířili
svou moc po celém Mexickém údolí. Před rokem 1500 ovládali Aztékové říši,
kde žilo asi 10 milionů lidí a která se rozkládala od pobřeží Atlantiku
k pobřeží Pacifiku a od Mexického údolí až po Guatemalu.
Tenochtitlán se stal bohatým a mocným městem, kde před příchodem Španělů
žilo přes půl miliónu lidí. Aztékové vytvořili stát s vojenským
režimem a velkou, dobře vyzbrojenou armádou usilující o získávání území
a poplatků.
První dvě výpravy do Mexika podnikli Španělé v letech 1517 (Yucatán)
a 1518 (území dnešního Tabasca), kteří byli usazeni na ostrovech (Kuba,
Santo Domingo), ale brzy se vrátili. Třetí španělská expedice vedená Hernánem
Cortésem Mexiko dobyla. Cortéz přistál na mexických březích 17. dubna
1519 a vybudoval přístavní město Villa Rica de Vera Crus (dnešní Veracruz),
jako základnu pro konkistu – dobytí mocného aztéckého impéria.
Když do říše Aztéků dorazili v roce 1519 Španělé, domníval se aztécký
vládce Moctezuma II., že bílý cizinec s vousy je bůh
Quetzalcoatl, který se podle věštby navrátil. Moctezuma Cortése přátelsky
přijal a bohatě obdaroval. Španělé však Moctezumu zajali a zmocnili se vlády
nad podstatnou částí aztécké říše. Když Cortésův zástupce dal při náboženské
slavnosti povraždit aztécké šlechtice, došlo v Tenochtitlánu k povstání
proti Španělům. Noc, kdy si španělští vojáci vybojovali průchod z obklíčení
a která měla neblahé následky pro jejich další postavení v Mexiku,
vešla do dějin pod názvem Noche Tiste (truchlivá noc). Cortés se nevzdal,
ve spřátelené indiánské Tlaxcale zreorganizoval znovu armádu a 13. srpna
1521 hlavní město Aztéků dobyl. Město Tenochtitlán bylo Cortésovými vojáky
úplně zničeno, jezera byla postupně vysušena a v těchto místech založili
Španělé nové město, kterému dali název México. V roce 1522 byl Cortés
jmenován císařem Karlem V. generálním kapitánem a guvernérem nové
kolonie, která dostala jméno Nové Španělsko (Nueva Espaňa).
V roce 1535 se Mexiko stalo místokrálovstvím a patřilo k nehvýznamnějším
částem španělské koloniální říše v Americe. Půda byla dávána
odměnou bývalým vojákům a novým přistěhovalcům ze Španělska. Již v roce
1521 byl zaveden systém encomiendy, který vlastně znamenal pro Indiány
otroctví. Tvrdá práce v dolech, kde se intenzívně těžilo stříbro,
těžká práce na velkostatcích a Španěly dovlečené choroby drasticky
decimovaly obyvatelstvo. Řeholní řády, které do Mexika přicházely, šířily
křesťanství po dobrém i po zlém. Nenapravitelné škody napáchaly na
kulturním bohatství původního obyvatelstva. Daly rozbořit chrámové
stavby, paláce, dávaly je zasypávat několikametrovou vrstvou země, stavěly
chrámy víry, kterou takto šířili, mnohdy ze zdiva rozbořených indiánských
staveb. Na druhé straně mniši a kněží učili Indiány v nově zakládaných
školách, učili je zacházet s kolem (Indiáni je neznali) a s dovezenými
tažnými zvířaty, učili je modernějším způsobům obdělávání půdy a
řemeslnické práci a zručnosti (zejména při stavbě katedrál a kostelů).
Na začátku 19. století přispívalo Nové Španělsko celými dvěma třetinami
do příjmů Španělského království.
Španělé narození ve Španělsku byli privilegovanou vrstvou. Měli v rukou
veškerou správu země a zastávali nejvyšší úřady. Potomci Španělů,
narození již v Mexiku - kreolové, měli sice hospodářskou moc
(většinou latifundisté), byli i vzdělaní (v roce 1553 byla založena ve městě
México první univerzita v Severní Americe), ale do politického života
země zasahovat nemohli. Rostla početná vrstva mesticů (míšenců bílých
přistěhovalců a domorodců), z nichž se mnozí vypracovali k dobrému
postavení. Masy Indiánů byly udržovány v nevědomosti a byly předmětem
neustálého útlaku. Rostla nenávist mezi privilegovanými Španěly a ostatními
složkami tehdejší koloniální společnosti.
Válka Mexičanů za nezávislost začala v roce 1810. Korouhev svaté
Panny Marie Guadalupské, jejíž kult zavedli v Mexiku Španělé, se
stala symbolickým praporem povstalecké armády, která rychle rostla a dobyla
prvních úspěchů. Povstalecká vojska vedli postupně dva kněží, Hidalgo a
Morelos. V roce 1821 se s povstalci spojil kreolský velitel
roajalistických vojsk Agustin Iturbide, který 22. února 1822 vyhlásil plán,
který znamenal mexickou nezávislost. Byla vyhlášena monarchie a Iturbide se
v květnu 1822 prohlásil císařem jako Augustin I. Novopečený císař,
jenž nejdříve zradil španělského krále a potom povstalce, chtěl nastolit
dědičnou monarchii. V následujícím roce byl však svržen republikánským
povstáním, v jehož čele stál Antonio López de Santa Ana.
V roce 1824 byla přijata první ústava nezávislého Mexika. Mladá
Mexická republika byla prakticky v permanentní občanské válce vedené
především mezi unionisty a federalisty. Když se Antonio López de Santa Ana
stal prezidentem (vládl téměř 20 let, jedenáctkrát byl zvolen
prezidentem), prosazoval unionistické tendence. V roce 1836 se na severu
vzbouřili federalisté v Texasu a když je López porazil, požádali o
pomoc Spojené státy americké. López byl jimi přemožen a zajat. Aby se
zachránil, dal Texasu nezávislost. V roce 1846 došlo k válce mezi
Mexikem a Spojenými státy americkými. Mexiko bylo nuceno odstoupit území,
které bylo větší, než to, které mu zbylo (dnešní státy Texas, Arizona,
Nové Mexiko, Horní Kalifornie).
Válečná porážka vnitřní situaci v Mexiku ještě zhoršila. Liberál
Benito Juárez, původem Indián ze Zacatecas, se přičinil o vyhlášení nové
ústavy v roce 1857, která nařizovala konfiskaci majetku katolické církve,
zbavovala výsadních práv důstojníky, vyhnala ze země jezuitský řád, zaváděla
povinné bezplatné vzdělávání a zaručovala svobodu myšlení, tisku a
shromažďování. Konzervativci, katolický klérus, statkáři a španělští
šlechtici vyhlásili liberálům svatou válku. Papež Pius IX. prohlásil Juárezovu
ústavu za neplatnou. Začala tříletá válka o reformu, ve níž nakonec zvítězili
liberálové. V roce 1861 se vrátil Juárez do hlavního města Mexika
jako prezident republiky. Mexiko bylo na pokraji bankrotu.
Prezident Juárez byl donucen odmítnout splácení zahraničních dluhů a to
dalo Francii, Anglii a Španělsku popud k vojenské intervenci. Obsadily přístav
Veracruz, aby se domohly svých pohledávek. Když Angličané a Španělé z Mexika
odešli, francouzský expediční sbor se dal na pochod proti hlavnímu městu,
ale v roce 1862 byl u města Puebla poražen. Podruhé však jejich armáda,
která měla 30 000 mužů, došla až do hlavního města, které obsadila. V Mexiku
bylo vyhlášeno císařství a na trůn byl dosazen Maxmilián Habsburský
(1864-1867). Značnou část území však nadále ovládali Juárezovi přívrženci
a francouzská vojska v roce 1867 odešla.
Po smrti Benita Juaréze v roce 1876, který byl v letech 1867-1872 stále
prezidentem, se novým prezidentem stal Porfirio Diaz, Indián z Oaxacy. Měl
pokračovat v reformě, ale stal se diktátorem, který vládl v Mexiku
více než 30 let. Zavedl modernizaci Mexika, poskytoval výhody vlastníkům půdy
a průmyslníkům a otevřel zemi zahraničnímu kapitálu. Většina Mexičanů
však byla postupně zbavena všech demokratických a občanských práv a
jejich životní úroveň klesla na úroveň koloniální éry, široké masy národa
se ocitly v bídě.
V roce 1910 došlo ke krizi diktatury. Začalo revoluční hnutí, kterému
se diktátor bránil terorem. Revoluce však již měla své předáky, na
severu formoval revoluční vojsko Francisci Villa, na jihu stál v čele
indiánského vojska bývalý zemědělec Emiliano Zapata. Diaz se vzdal
prezidentského úřadu a opustil Mexiko. Během revoluce, která trvala 10 let,
zahynul asi milion lidí. V únoru 1917 byla vyhlášena nová ústava.
Byla v ní obsažena pozemková reforma, sociální zákonodárství,
omezení monopolů a vlivu katolické církve (odluka církve od státu). K revolučním
silám se připojil Venustiana Carranza původně guvernér státu Coahuila,
který byl v letech 1914-1920 mexickým prezidentem. Mezi předáky revolučních
armád došlo k neshodám, které později vyústily v bratrovražedné
boje. Nakonec byl zavražděn i Carranza a v prosinci 1920 se stal nástupcem
revoluční generál Alvaro Obregón.
V roce 1924 byl zvolen prezidentem Plutarcho Elias Calles, který se kvůli
antiklerikálním opatřením dostal do vážného konfliktu s katolickou církví.
Když došlo k povstání, tzv. cristeros, militantních katolíků,
vyvrcholil tento konflikt v malou občanskou válku (1926-1929). Katolická
církev odmítla ústy mexického arcibiskupa ústavu z roku 1917 a teprve
v roce 1940, při nástupu prezidenta Manuela Avily Camachy, který se opět
prohlásil jako katolík, byla sjednána jakási mírová dohoda mezi vládou a
církví.
V roce 1934 byl zvolen mexickým prezidentem Lázaro Cárdenas. Od této
doby se prezidenti a vlády střídají pravidelně po 6 letech. V roce
1938 došlo k vyvlastnění zahraničních olejových firem a vznikl státní
naftový monopol PEMEX. V letech 1940-1946 byl prezidentem Avilo
Camacho, který byl posledním generálem v úřadě mexického prezidenta.
V roce 1968, krátce před olympijskými hrami, protestovali studenti na Náměstí
tří kultur v hlavním městě proti korupci a sociálnímu útlaku (65%
obyvatelstva žilo v bídě a mělo dohromady stejné příjmy jako 4%
nejvyšší vrstvy). Demonstrace byla krvavě potlačena. V letech
1973-1988 se stalo Mexiko naftovou velmocí, ale pod vládou prezidenta José Lópeze
Portilla se dostalo do enormního zadlužení. V roce 1985 postihlo hlavní
město velké zemětřesení, které si vyžádalo tisíce obětí. Při volbách
v roce 1988 kandidát Revoluční instituční strany PRI (Partido
Revolucionario Institucional) Carlos Salinas de Gortari se jen těsně prosadil
jako prezident, svou úspěšnou hospodářskou politikou však získal
popularitu a mezinárodní uznání.
1. ledna 1994 vstoupila v platnost dohoda o volném obchodu NAFTA
mezi Mexikem, USA a Kanadou. Téhož dne došlo ve státě Chiapas k povstání
Zapatistů, které bylo po několika dnech vládní armádou potlačeno. Mírová
vyjednávání, která zahájil biskup města San Cristóbal, Samuel Ruis, nepřinesla
zatím žádné výsledky.
V prezidentských volbách v srpnu 1994 zvítězil kandidát PRI,
Ernesto Zedilli, s těsnou nadpoloviční většinou hlasů.