$seseznamemsourozencu = "ano"; ?>
Přesně tři století, 1521 – 1821, trvalo panství Španělska v Mexiku.
Král Ferdinand vydal příkaz, aby města v Mexiku byla stavěna do
šachovnice, aby byla snadněji kontrolovatelná. Všude vznikaly města podle
stejného vzoru – kolem centrálního náměstí, které sloužilo také k přehlídkám
armády, byly postaveny kostel, vládní palác a správní budova. Harmonicky
proporcionální stavby, malebné vnitřní dvory, arkády a nádherně zdobené
kostely vyjadřují obraz šarmantních koloniálních měst ještě dnes.
V 16. Století vyrostlo v Mexiku množství velkých klášterů.
Architektura františkánských klášterů a kostelů je charakteristická
prostotou a strohostí stylu. Naproti tomu připoutává pozornost nádhera a okázalost
dominikánských chrámů.
Církevní sochařství a malířství koloniálního období si zachovaly ráz
španělského umění. Řada soch a obrazů byla do Mexika dopravena ze Španělska.
V 17. a 18. století nastupuje baroko. Mexická barokní výzdoba, ať už
kamenická na fasádách nebo štuková či dřevěná ve vnitřních prostorách,
je nesmírně bohatá. Na stavbě kostelů se značnou mírou podíleli indiánští
umělci. Prvky jejich tradic, smíšené se španělskými tradicemi, daly
dekoru mexického baroka svůj výrazný charakter. Z umění stříbrotepců
se vyvinul platereskní styl, který vyvolal filigránskou (jemně
provedenou, titěrnou) výzdobu fasád a oltářních stěn. Ještě více kypící
se staly výzdoby v 18. století. Churriguerské baroko, pojmenované po
španělském staviteli José de Churriguerovi (1665-1725), který nebyl nikdy v Mexiku,
našlo umělecký výraz v ornamentice květin, spirálových sloupků a úponků.
Malby, zdobící oltáře v 16. a 17. století, vystřídala v 18. století
sochařská díla. Církevní malba stále více upadá, začíná však vzkvétat
portrétní umění a krajinomalba.
Dějiny literatury koloniálního období začaly spálením kodexu
a listin Aztéků a Mayů, aby byly zničeny všechny pohanské
dokumenty. Kuriózně potom to byli misionáři, kteří dali podnět ke psaní
historie. Fray Bernardino de Sahagún (asi 1500-1590) přispěl k záchraně
aztéckých tradic, Diego de Landa (1524-1579), zodpovědný za autodafé v roce
1562, které přežily jen čtyři mayské kodexy, které se později dostaly do
evropských muzeí, umožnil svou “Zprávou z Yucatánu” pohled do všedního
dne Mayů.
V 17. stol. byla uvolněna přísná cenzura inkvizice a literáti se mohli věnovat
poezii, divadelním hrám a filozofii.
Renomovanou se stala Sor Juana Inés de la Cruz (1648-1695), která je první
mexickou básnířkou. Přestrojila se za chlapce, aby získala školní vzdělání,
ve 13 letech se stala dvorní dámou ve 20 letech odešla do kláštera, aby se
mohla věnovat studiu a básnickému umění.