První archeologické nálezy pocházejí ze 4. tis. př. n. l. Území Íránu bylo středem zájmu mnoha kmenů pro svou odlehlost dobře chráněnou hradbami vysokých hor. A tak zemí prošli Árijci, kteří dali zemi dnešní název Írán (země Árjánů), Elamité a Médové. První skutečnou říší byl stát Elamitů, existující v dnešní provincii Chúzestán téměř dva tisíce let (cca 2600 – 640 př. n. l.). Elamité založili své hlavní město Šuš (Susy) okolo roku 1200 př. n. l. a jejich říše se prostírala na teritoriu současného západního Íránu, v povodí Tigridu a pobřeží Perského zálivu. Ve své době patřili k obávaným válečníkům, jak o tom svědčí četné písemné památky ze sousední Mezopotámie. Jejich říši nakonec v 7. století vyvrátili Asyřané.
Zhruba od doby kolem roku 1250 př. n. l. přicházeli do Íránu noví indoevropští osídlenci, kteří zásadně změnili dosavadní strukturu obyvatelstva. Patřili k nim zejména Médové (Máda), kteří v 8. – 7. století př. n. l. založil velkou říši, zahrnující téměř celý dnešní Írán s hlavním městem Ekbatana (dnešní Hamadán) a Pársové (Peršané, řecký název Fárs znamená země Pársů), žijící původně poblíž Urmijského jezera. Vládci Médské říše postupně ovládli celý prostor dnešní země, včetně kmenového území Pársů. Poslední médský panovník podlehl v polovině 6. století př. n. l. zakladateli Achajmenovské říše Kýrovi Velikému (Kuruš). Ten si nejprve zvolil za sídlo Šuš a později si vystavěl nové hlavní město Pasargád, jedno z nejnavštěvovanějších míst v současném Íránu. Hlavním náboženstvím nové říše se stal zoroastrismus. Panovník Dáreios I. Veliký (Dárjuš), který vládl v letech 522 – 486 př. n. l., dokázal říši zkonsolidovat a také započal se stavbou nového hlavního města Persepolis. Vybudoval ohromnou říši, která sahala od Indu po Dunaj (Thrákie) a Egypt. Na západě ale narazil na rozvíjející se řeckou kulturu, která se rozšířila na pobřežní maloasijské osady (tzv. Velká kolonizace) a byl poražen u Marathonu. Přesto se Peršanům podařilo udržet si v Řecku značný vliv, který spočíval v podpoře některých městských států proti druhým. V 2. polovině 4. století př. n. l. se na západě začíná formovat Makedonie a 30. léta tohoto století jsou ve znamení vítězného tažení Alexandra Makedonského. Tehdejší vládce Dáreios III. mu podlehl v důležitých bitvách. Nakonec byl nucen ustoupit i ze svého hlavního města – Persepolis, kterou Alexandr vypálil údajně v opilosti. Alexandr přiřadil Persii ke své říši.
Po smrti Alexandra spravovali Írán Seleukovci. V této době začali do celé oblasti proudit osadníci z Řecka. V údolích Afghánistánu, Pákistánu nebo na Pamíru jsou dodnes některé národy, které se hlásí k řeckému odkazu. Koncem 3. století př. n. l. se začalo Seleukovské panství rozpadat a v roce 190 př. n. l., po porážce Seleukovců Římany v bitvě u Magnesie, byl jejich stát rozvrácen kočovnými Parthy pod vedením Arsakovců. Nejvýznamnějším vládcem byl král Mithridates (171–138 př. n. l.), který obnovil bývalou Achajmenovskou říši v téměř celé velikosti. Sídlem Parthů se stalo město Rej, v dnešní jižní části Teheránu. Později bylo hlavní město přeneseno do dnešního Hamadánu (Ekbatana), zatímco letním sídlem se stal Ktésifón na území dnešního Iráku.
Potenciál Parthských králů se postupně vyčerpal – v roce 224 n. l. bylo zahájeno povstání vůdce kmene Sásánovců Ardašíra I. (224–241 n. l.) a po asi dvacetiletém boji převzali Sásánovci kontrolu nad Íránem. Sásánovci si vybrali za své sídlo Ktésifón a odtud podnikali výpravy na západ proti Římu – král Šáhpur, následník Ardašíra, ve slavné bitvě u Edessy (260 n. l.) porazil římské legie a zajal římského císaře Valeriána (tento reliéf lze nalézt v Persepoli a v Naqš–e Rostam). Od Římské říše se podařilo získat Arménii a další území, kde došlo k pronásledování křesťanů ze strany Šáhpura II. (307–379). Největšího rozmachu dosáhla Sásánovská říše za Chosroua I. (531–579), zvaný též Anušírván Spravedlivý. Upevnil i vnitřní uspořádání říše – vybudoval peněžní systém daní, dobře vycvičenou pravidelnou armádu, vydával mnohé zákony a pozval do země mnohé vynikající učence své doby. Posledním významným vládcem Sásánovců byl Chosrou II. (591–628), za jehož vlády dosáhla Sásánovská Persie největšího rozmachu. Dobyl Jeruzalém, odkud odvezl Svatý kříž, Egypt a větší část Byzantské říše v Malé Asii – došel až k branám Konstantinopole. Byl však nakonec poražen byzantským vojevůdcem Héraklem.
Roku 633 začala arabsko-perská válka, ve které arabští nájezdníci poměrně snadno Sásánovskou říši rozvrátili a vyhnali posledního sásánovského krále Jazdgirda III. Následkem arabského vpádu bylo přijetí islámu v Íránu a úpadek perštiny, která byla vystřídána arabštinou. Původní náboženství zoroastrismus s kultem ohně se udrželo pouze v několika městech středního Íránu (Kermán, Jazd). „Uctívači ohně“ nebyli často mezi muslimy vítáni a mnozí odešli dále na východ – do Indie. Když se v roce 750 ujala chalífátu dynastie Abbásovců a přenesla centrum muslimské říše do Bagdádu, Peršané zaujímali postupně vysoké posty ve státní správě a také vnesli významný vklad do tehdy bouřlivě se rozvíjející islámské vědy a literatury.
V 1. polovině 11. století obsadili Írán středoasijští Seldžukové, kteří předtím dobyli větší část střední Asie a rozvrátili středoasijskou říši Chórezmšáhů. Významným panovníkem této éry byl Alp Arslan (1063–1072), který proslul kromě svých dobyvatelských válek i dlouhým vousem, který si údajně musel zavazovat při lovu. V polovině 12. století, po smrti posledního velkého Seldžukovce Sultána Sandžara (1092–1157), se Írán postupně rozdrobil na malé státy, které nemohly odolat první vlně mongolských nájezdů ve 20. letech 13. století. Opětovné sjednocení země dovršil krví a mečem Čingischánův vnuk Hülegü chán v polovině 13. století, který prošel Íránem, vyplenil Bagdád (1258) a zanechal v celé dobyté oblasti místodržící a ti vládli v Íránu téměř celé století jako tzv. Ílchánové. Mongolové zničili mnohé památníky arabské kultury, avšak sami přejali islám a rozšířili jej do Mongolska a Číny. Podporovali také obchod, objevné cesty (právě v této době cestoval přes Persii do Číny Marco Polo) a vystavěli nádherné architektonické památky, především v Tabrízu (Ghazzan chán) a Soltaníji.
V průběhu 14. a 15. století vládly Íránu turecké dynastie Džalájirovců, Karakoyunlu a Akkoyunlu, načas přerušené nájezdy Tamerlána (Timura) na počátku 15. století. Poté se dostali do popředí turkmenské kmeny Akkoyunlu, které byly na přelomu 15. a 16. století postupně vytlačeny Safíjovci, kteří vytvořili v Persii nový centralizovaný stát, který sahal od Bagdádu po Herát. Právě kvůli osmanským nájezdům bylo centrum říše přeneseno z Tabrízu do Qazvínu. Safíjovci také zavedli šíitský islám dvanácti emámů (isná ašaríja) jako státní náboženství. Největší politický, ekonomický a kulturní rozkvět Perské říše je spojen s šáhem Abbásem I. (1587–1629), zvaným Veliký, který proslul výstavbou nového hlavního města v Esfahánu, jehož monumenty můžeme v plné kráse obdivovat dodnes. Abbás obchodoval s Evropou a dokonce navrhoval spojenectví evropských velmocí proti Osmanské říši. Ustanovil také obchodní vztahy s Anglií a dalšími evropskými státy. V letech 1600 a 1604 vyslal šáh Abbás I. posly do Evropy, aby zjistil možnosti společného útoku proti Turkům a při té příležitosti navštívili i Prahu. Následovníci Abbáse však nebyli schopni udržet celou říši pohromadě. Na počátku 18. století začaly nepokoje mezi kurdskými kmeny na západě, ze severu a severozápadu postupovalo Rusko, na západě Osmanská říše a na východě se formovaly afghánské kmeny. Ty také stály u konce Safíjovské epochy v Íránu.
Do čela armády se brzy dostal Afšárovec Náder Kulí, který se na základě svých vojenských úspěchů korunoval v roce 1736 na perského šáha. Byl zavražděn v roce 1747. Po jeho smrti se chopil vlády Lorský vezír Karím Chán–e Zand. Nevládl však jako šáh, nýbrž jako vakíl (regent). Jeho sídlem se stal Šíráz (citadela v centru města je spojena právě s jeho jménem). Soustředil se především na vnitřní konsolidaci říše a jeho vláda je obdobím relativního míru a rozkvětu. V roce 1779 Karím Chán–e Zand zemřel a do čela země se po úporných bojích dostal další turkmenský kmen Qádžárovců v čele s Agha Mohammad Chánem. V této době bylo naposledy přeneseno centrum Persie – definitivně se jím stal Teherán. Po jeho zavraždění se ujal vlády neméně tvrdou rukou jeho syn Fath Alí Šáh (1797–1834), který proslul bohatým potomstvem (měl okolo 2000 dětí a vnuků), dlouhým vousem a velkou krutostí (dal uvařit svého vezíra ve vařícím oleji). Podařilo se mu upevnit neomezenou moc na královském trůnu (titul král králů – šáhinšáh), jinak ovšem Persie stále více zaostávala za technickým vývojem vyspělejších států, což se projevilo při několika pokusech o výbojnou zahraniční politiku. Fath Alí Šáh postupně prohrál války s Osmanskou říší (1821–23) i s Ruskem (1804–1813 a 1826–28).
V průběhu 19. století vzrostl zájem evropských koloniálních mocností o území Íránu. Právě díky britsko-ruskému soupeření se Persie nestala kolonií. Obě velmoci si v průběhu 2. poloviny 19. století vybudovaly silné pozice v různých odvětvích a obchodu a zasahovaly do vnitřní i zahraniční politiky a ekonomiky země. Myšlenky ruské revoluce a následná Rusko-japonská válka s vítězným koncem pro Japonce otevřely revoluční stavidla také v Íránu. Bezprostřední pohnutkou revoluce byla plánovaná finanční reforma, která omezovala moc dvora a obchodníků (a také duchovenstva, tradičně těsně spjatého s bazarem). Počátek revoluce byl úspěšný, odpůrci šáha prosadili v roce 1906 zavedení ústavy a zřízení parlamentu (Madžles). Bylo zaručeno, že v madžlesu bude zasedat 5 šíitských duchovních, kteří měli dohlížet na to, zda přijaté zákony nejsou v rozporu s šaríou (islámským právem). Šáh Mohammad Alí, který nastoupil na trůn v roce 1907, provedl za pomocí kozáckých vojsk státní převrat, zrušil všechny reformy a ústavu. V roce 1909 však vypuklo povstání proti šáhovi a revolucionáři prosadili obnovení parlamentu. Protože v něm však chyběly některé klíčové síly (šíitští duchovní), nebylo možné zformovat účinnou obranu proti zákrokům velmocí. Ztroskotal i pokus o půjčku u Spojených států a roku 1911 byl s pomocí Ruska proveden státní převrat, madžles rozpuštěn a přívrženci revoluce pozatýkáni. O rok později Velká Británie a carské Rusko žádaly perskou vládu o uznání anglo-ruské smlouvy, podepsané roku 1907, která rozdělovala Persii na ruskou a britskou sféru vlivu.
Revoluce však znamenala příchod třetí velmoci na perský trh. Podobně jako o něco dříve v Osmanské říši, i v Persii se začalo prosazovat Vilémovské Německo. První světová válka se Persii nevyhnula, ačkoliv šáh vyhlásil neutralitu. Nebyla však žádná velmoc, která by ji uznala a dodržovala. Persie se stala nárazníkovou zónou mezi Tureckem a Německem na jedné straně a Ruskem a Británií na straně druhé. Íránští nacionalisté vyjadřovali podporu Ústředním Mocnostem ve snaze zabránit ruské a britské rozpínavosti. Britská a ruská vojska obsadila „své“ zóny vlivu. Země byla prakticky v rozkladu, teheránská vláda neměla kromě Teheránu žádnou moc, v provinciích vládli fakticky nezávislí guvernéři, země trpěla přítomností vojsk a zoufalou hospodářskou situaci podtrhl hladomor v roce 1918. O rok později byla podepsána smlouva s Anglií, která uznala samostatnost Persie, ale fakticky pod britskou kontrolou. Na severu operovaly oddíly Mirzy Kúček Chána, podporovaného ruskými komunisty. Ruští soudruzi však ve svých požadavcích zacházeli příliš daleko (požadovali například ateistickou Persii), což Mirzá Kúček Chán nemohl přijmout a následně byl v roce 1921 zlikvidován. Sovětské Rusko nakonec v roce 1921 uznalo Írán a vzdalo se svých velmocenských ambicí a ruská vojska se odsunula ze severu země.
Za této situace vnitřního rozkladu a anarchie se moci chopil důstojník íránské kozácké brigády Rezá Šáh podporovaný Brity a po 4 letech upevňování moci svrhl definitivně Qádžárovskou dynastii, nechal se korunovat za šáha (1925) a přijal pro svou dynastii jméno Pahlaví, což mělo symbolizovat moc a slávu Sásánovské Persie. Zemí proběhla vlna změn, šáh zakázal ženám nošení čádorů, diktoval evropský standard života, snažil se omezovat moc duchovenstva. Přizval mnoho expertů ze zahraničí, udělil nové koncese na těžbu ropy, s pomocí zahraničních inženýrů vybudoval první železnici v Íránu (tak byla Persie přejmenována roku 1934). Ve 30. letech stoupal vliv fašistického Německa na záležitosti země. Většina šáhových poradců byla z Německa. Když vypukla 2. světová válka, přidal se Írán na stranu svého německého spojence. Tím se chtěl Rezá Šáh, podobně jako v 1. světové válce, zbavit ruského a britského vlivu v oblasti, čemuž však nezabránil. Sověti a Britové donutili roku 1941 Rezu Šáha k rezignaci a předání vlády svému dvaadvacetiletému synovi – Mohammad Rezá Chánovi. Na Teheránské konferenci v roce 1943 sice představitelé velmocí podepsali dohodu o nezávislosti Íránu, to však nebránilo tomu, aby si Sovětský svaz nepodržel svá okupovaná teritoria v Ázerbajdžánu a Kurdistánu.
Až v roce 1946 se podařilo přesvědčit Stalina, aby se vzdal svých zájmů v Íránu, sovětské vojenské jednotky byly odsunuty a Írán v čele s Mohammad Rezá Chánem se začal orientovat na Západ. Začátkem 50. let se ujal vedení politiky ministerský předseda dr. Mosaddeq, který prosazoval větší nezávislost země na evropských mocnostech – zrušil například nevýhodnou koncesi s Velkou Británií na těžbu ropy a prosadil zestátnění tohoto klíčového průmyslu. Situace se vyhrotila a roku 1953 byl po pouličních nepokojích dr. Mosaddeq odstraněn. V roce 1963 šáh vyhlásil program velkých sociálně-ekonomických reforem, které dostaly název bílá revoluce. Jednalo se především o pozemkovou reformu, privatizaci, volební reformy, emancipace žen, reformy ve zdravotnictví a agrární reformy. Šáhova vláda byla represivní, avšak Írán se rychle modernizoval – alespoň v některých odvětvích a některých místech. Bylo sníženo procento negramotnosti, zlepšena zdravotní péče a byl spuštěn hlavní program industrializace, avšak to vedlo k migraci do měst, další sociální diferenciaci a následně i sociální nespokojenosti obyvatel.
Během 70. let postupně rostla nespokojenost různých vrstev obyvatelstva se šáhovým režimem. Odpovědí šáha však byly zvýšené represe a posílení bezpečnostního aparátu, včetně tajných služeb. Radikalizovala se proti němu větší část společnosti. V listopadu 1978 bylo vyhlášeno stanné právo a stovky demonstrantů byly zabity v pouličních bojích v Teheránu. 16. ledna 1979 (dnes národní svátek) odletěl šáh ze země, aby o rok později zemřel v Egyptě. Lídrem šáhových oponentů byl uznán Ajatolláh Chomejní, mnozí v něm viděli hlavní postavu, která by nahradila šáha a pokračovala v tradici království. Tito royalisté se však velmi mýlili. Charismatický vůdce vyžadoval absolutní loajalitu svých stoupenců a následovníků a neuznával západní demokracii. V exilu rozpracoval ideu obnovení islámského státu v jeho čisté podobě (Velájat–e Faqíh) a po návratu do vlasti tento program začal tvrdě uskutečňovat, což mu vyneslo podporu velké části obyvatel země. Nahlas pojmenovával nepřátele Íránu (Spojené státy nazýval velkým satanem – šejtán–e bozorg) a přitom vycházel z islámské tradice, hluboko zakořeněné v každém muslimovi.
Roku 1980 irácký prezident Saddám Husajn po sérii provokativních útoků napadl íránskou provincii Chúzestán, Husajn využil zmatku v zemi a s propagandistickým argumentem, že tato ropná provincie je obývána arabským obyvatelstvem a byla vždy nedílnou součástí Iráku. Doufal, že snadno ovládne bohaté zásoby ropy a Írán, zmítaný revolucí, nebude mít dost sil na obranu. Írán se dostal do konfliktu i s USA, když Američané vyslali do Perského zálivu letadlové lodě a sestřelili civilní letadlo, Írán se naopak pokoušel zaminovávat vstup do Perského zálivu. Příměří bylo konečně dohodnuto v polovině roku 1988, aniž by jedna nebo druhá strana dosáhla jakýchkoliv výsledků. 3. června 1989 Ajatolláh Chomejní zemřel.
Po jeho smrti se rozdělila světská a náboženská moc, která byla postavena výše. Předseda Madžlesu (parlamentu) Rafsandžání byl zvolen prezidentem a post, který byl dříve spíše symbolický, se stal nástrojem mocenské politiky. Tento politik, který stál u zrodu Íránsko-irácké války, patřil k méně konzervativním. Ve svém funkčním období se mu podařilo normalizovat vztahy se zahraničím a více otevřít zemi světu. Přesto zůstalo mnoho sporných bodů v jednání mezi Západem a Íránem. USA a Evropa obviňovaly Írán z porušování lidských práv a z podpory teroristických organizací v Libanonu. Po vypuknutí druhé války v Zálivu, po okupaci Kuvajtu v roce 1991, zachoval Írán přísnou neutralitu. Mezitím spokojenost lidí s režimem trvale klesala, a přestože mnoho lidí stále věří islámské revoluci, jsou jejími výsledky v praxi zklamáni. Přes silnou protizápadní propagandu velká část lidí vzhlíží k bohatství Západu a touží po změnách. Navíc počátek 90. let byl poznamenán hospodářskou krizí a další vlnou inflace.
Rok 1997 znamenal významný posun v soudobé íránské politice. Poprvé v dějinách si lidé mohli zvolit svého vlastního prezidenta z více kandidátů v relativně svobodných volbách. Prezidentem byl s nečekaně velkou převahou zvolen liberální duchovní Sejjed Mohmmad Chátamí, politik, který je zastáncem větší otevřenosti vůči západnímu světu. Ve svých volebních slibech Chátamí přislíbil větší svobody obyvatelstvu a zahájil vnitřní reformy. Jeho neklesající podpora byla vyjádřena v parlamentních volbách na počátku roku 2000, kdy jeho stoupenci zvítězili s drtivou převahou, i ve druhých prezidentských volbách v květnu 2001. Změna na prezidentském postu v roce 2005, kdy reformisté nebyli schopni prosadit kandidáta s podobně silným mandátem jako měl Chatami, vedla ke konečnému souboji dvou kontroverzních osobností. Bývalý prezident Rafsandžání byl pro mnohé Íránce symbolem zkorumpovaného systému 90. let a příslušníkem bohaté klerikální vrstvy (sám byl významným průmyslníkem). Naproti tomu starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínežád nebyl přímo duchovním, kladl důraz na populistické sliby pro chudší vrstvy.
Ve skutečnosti však z Ahmadínežádova populismu zbyla spíše ekonomická krize, neschopnost vypořádat se s distribucí základních surovin (zejména se připomíná zavedení přídělového systému na benzín v roce 2007). V zahraniční politice prvního období prezidenta Ahmadínežáda dominovaly kromě jeho kontroverzních výroků o holocaustu především otázky íránského jaderného programu. V březnu 2008 proběhly volby do parlamentu. V hlasování, poznamenaném rozsáhlými diskvalifikacemi reformistických kandidátů a drastickými omezeními možností předvolební propagace kandidátů, podle očekávání jasně zvítězili konzervativně orientovaní kandidáti. Navzdory doloženým tlakům volebních orgánů a státních médií ve prospěch provládně orientovaných kandidátů však radikálně konzervativní vláda prezidenta Ahmadínežáda nezískala v parlamentu sympatizující a kooperující většinu. Výrazným střetem potom byly prezidentské volby v roce 2009, kde kulminovala rostoucí propast mezi částí íránského populace a jejich politickými elitami. Krvavě potlačené demonstrace na podporu neúspěšného prezidentského kandidáta Musavího vytvořily v zemi atmosféru apatie k jakýmkoliv politickým událostem. Volby v březnu a květnu 2012 a byly jednoznačně vítězstvím konzervativců.