Úrodné břehy Nilu – zdroj ekonomického, sociálního, politického a náboženského života – místo vzniku významné civilizace, která vynalezla písmo a vybudovala první kamenné monumenty. Státní útvary na území v okolí Nilu se utvářely už ve 4. tisíciletí př.n.l. Z hlediska historie se toto období nazývá Předdynastické. Kolem roku 3150 př.n.l. došlo ke sjednocení malých států na dvě významná centra – Dolní a Horní Egypt. Nastává Doba dynastií (3100 – 332 př.n.l.). Ta se dále dělí na několik období.
V období Nejstarší říše (3100 – 2700 př.n.l.) začal být budován unikátní systém zavodňovacích kanálů, používalo se hieroglyfické písmo, vytvářela se třídní společnost postavená na otrokářství s nejmocnější kněžskou vrstvou a absolutistickým vládcem faraónem. V období Staré říše (2700 – 2250 př.n.l.) byly budovány první pyramidy, z nichž největší Cheopsova pyramida se rozkládá na ploše více než 5 ha a původní výška dosahovala 146 m. V období Střední říše (do r. 1786 př.n.l.) a Nové říše (do r. 1087 př.n.l.) se rozvíjela staroegyptská věda, umění a literatura, došlo i k výraznému hospodářskému pokroku, vyvíjela se nová technologie – metalurgie, začal být používán bronz, byly zdokonaleny zemědělské technologie. Posledním obdobím dynastické éry je tzv. Pozdní doba (1087 – 330 př.n.l.), ve které v důsledku okolních tlaků Egypt upadal a nemohl již dále konkurovat novým velikým říším vzniklým na asijském kontinentu. Roku 525 př.n.l. dobyli Egypt Peršané, a ten se tak stal na 200 let perskou provincí. Perskou nadvládu v Egyptě ukončil Alexandr Makedonský (zvaný Veliký) v roce 332 př.n.l. Připojil Egypt ke své rozsáhlé říši a na území Egypta začala pronikat řecká kultura. Obě kultury – egyptská a řecká – začaly ovlivňovat oblast Středomoří a město Alexandrie založené Alexandrem Velikým se stalo centrem celého východního Středomoří. Po smrti Alexandra v roce 323 př.n.l. byl na trůn dosazen vojevůdce Ptolemaios. Ten vytvořil svou vlastní dynastii Ptolemaiovců, která vládla 300 let. Všichni řečtí panovníci přijali jméno Ptolemaios a považovali se za nástupce faraónů. Řekové se o moc dělili s Egypťany a Egypt se stal za vlády Ptolemaiovců politickou a kulturní velmocí světa. Rozvíjela se řemesla, stavebnictví a obchod. V Museionu vznikla Akademie předních učenců své doby a nacházela se tam dosud největší knihovna na světě. Na ostrově Faros byl postaven maják, jeden ze sedmi divů světa. Ve společnosti však postupně docházelo k rozporům mezi vládnoucí řeckou vrstvou a domácím obyvatelstvem. Ty vyvrcholily v době vlády Ptolemaia IV. (221 – 205 př.n.l.), kdy došlo k povstání na území celého Egypta. Slávu Egypta ještě na krátkou dobu pozvedla Kleopatra. Řím se jí však začal obávat jako silné konkurentky. V roce 31 př.n.l. byla spolu s Antoniem poražena Caesarovým adoptivním synem Oktaviánem. Ten se stal vládcem Egypta a budoucím císařem Augustem. Egypt byl po dobu 400 let římskou provincí a domácí obyvatelstvo bylo silně diskriminováno. Po rozpadu Římské říše v r. 395 se Egypt stal součástí říše Východořímské (Byzancie). Většina obyvatel se tehdy hlásila ke křesťanství a staroegyptská kultura patřila nenávratně minulosti. V roce 640 vpadli do Egypta muslimští Arabové a nastal proces islamizace. Egypt byl kulturně připojen k Přednímu východu a měl stejný charakter jako ostatní muslimské země. Od roku 1517 byl Egypt součástí turecké Osmanské říše. Když se zájem Turků začal soustřeďovat směrem na Balkán, stal se Egypt pouze okrajovou provincí a ztratil svůj původní význam obchodní křižovatky. V roce 1798 dorazil do Egypta Napoleon Bonaparte a od tohoto roku až do současnosti se datují Novodobé dějiny Egypta. Napoleon si chtěl v Egyptě zřídit základnu pro své tažení do Indie. Narazil však na britský odpor a musel kapitulovat. Příchod Evropanů do Egypta znamenal poražení islámských vládců a zesílení snahy egyptského obyvatelstva dostat svou zemi zpět mezi vyspělé státy. Do čela země se postavil Muhammad Ali a za jeho vlády došlo k obrovskému hospodářskému rozmachu. Do země začal pronikat britský a francouzský kapitál, v letech 1859-1869 byl budován Suezský průplav, jehož otevřením vzrostl strategický význam Egypta. Turecký vládce Ismáíl však zemi zadlužil natolik, že Suezský průplav přešel pod správu Britů. V roce 1870 se státním jazykem stala místo turečtiny arabština a situace v zemi se začala pomalu měnit. Egypťané se začali bouřit proti zahraniční nadvládě, v roce 1878 vypuklo důstojnické povstání a Ismáíl byl sesazen. Formálně však zůstal Egypt součástí Osmanské říše až do začátku 1. světové války. V době války byl Egypt prohlášen britským protektorátem, protože Británie vedla válku proti Turecku. V dalších letech po skončení 1. světové války usiloval Egypt o samostatnost, proběhla zde řada neúspěšných povstání. Ve 2. světové válce sehrál Egypt roli významného strategického bodu. Samostatnost získává Egypt v červnu 1953, kdy je vyhlášena Egyptská arabská republika (EAR). Zpočátku se Egypt vydává socialistickou cestou. Prvním prezidentem je v roce 1954 zvolen Gamál Abd an-Násir. V roce 1956 je znárodněn Suezský průplav, což vyvolává izraelsko-francouzsko-britskou intervenci (tzv. Suezská krize). Na stranu Egypta se tehdy staví celý Východní blok v čele se Sovětským svazem, čímž je zahájen proces instalace tzv. „arabského socialismu“. V roce 1967 je Egypt poražen v „šestidenní válce“ s Izraelem. Po smrti Násira v roce 1970 se dostává do čela země Anvar Sadat a ten nastoluje jiný politický a ekonomický kurz než jeho předchůdce. V roce 1972 je vyhoštěno 14 tisíc sovětských poradců a postupně dochází k uvolnění a demokratizaci společnosti. V roce 1977 nabízí Anvar Sadat Izraeli mír (známé mírové smlouvy z amerického Camp Davidu). Tímto svým vstřícným postupem vůči Izraeli se však stává nepopulárním mezi arabskými islámskými fundamentalisty. V říjnu 1981 je Anvar Sadat islámskou fundamentalistickou organizací Džihád zavražděn a na jeho místo nastupuje třetí a zatím poslední egyptský prezident Mohamed Husní Mubarak.