Středověcí zeměpisci umisťovali pozemský ráj do ústí řeky Gangy a i když to bylo poněkud nadnesené, Bengálsko bylo až do 16. století pravděpodobně nejbohatší části subkontinentu. Raná historie oblasti se vyznačovala řadou po sobě následujících indických království, vnitřními rozpory a bojem o nadvládu mezi hinduismem a buddhismem. To vše bylo pouhou předehrou pro mohutnou vlnu islámu, která zaplavila koncem 12. století sever Indie. Mohammed Bakhtiar z Turkistánu dobyl v roce 1199 Bengálsko s pouhými 20 muži díky nevysvětlitelně odvážné a chytré strategii. Pod muslimskými moghulskými místokráli vzkvétalo umění a literatura, obchod se rozšířil po celé zemi a Bengálsko se otevřelo i světovému námořnímu obchodu, což ovšem zároveň znamenalo příchod Evropanů do oblasti a oslabování moghulské moci. Portugalci dorazili počátkem 15. století. V roce 1633 byli vytlačeni místní opozicí a od počátku 18. století se začal prosazovat vliv britského impéria. Britové zavedli v Bengálsku v té době jedinečný organizační a sociální systém a Kalkata se stala jedním z nejvýznamnějších středisek obchodu, vzdělanosti a kultury na subkontinentu. Mnozí bangladéšští historikové však viní britskou diktátorskou zemědělskou politiku a polofeudální systém zamindárů (místní výběrčí daní) z odlivu bohatství z regionu a z narušení sociální struktury. Britská přítomnost znamenala úlevu pro hinduistickou menšinu, ale katastrofu pro muslimy. Hindové s Brity spolupracovali, studovali angličtinu a vzdělávali se v britských školách. Muslimové však spolupracovat odmítali a organizovali nepokoje, kdykoli k tomu byla vhodná příležitost. Po skončení 2. světové války bylo jasné, že nezávislost Indie je nevyhnutelná. Byla vyhlášena v roce 1947 a připojilo se k ní i Západní Bengálsko s hlavním městem Kalkatou. Východní Bengálsko se stalo východní součástí Pákistánu, nově vzniklého státu indických muslimů. Obě části Pákistánu oddělené geograficky severní Indií byly odděleny i jazykově a ekonomicky. Obyvatelé Západního Pákistánu mluvili urdštinou, obyvatelé Východního Pákistánu bengálsky. Západní část Pákistánu měla navíc silnější politický vliv a byla i ekonomicky vyspělejší. Když byl v roce 1952 zaveden jazykový zákon ustanovující urdštinu úředním jazykem v zemi, vznikla ve východním Pákistánu silná opozice vedená šejchem Mudžiburem Rahmánem. Po jeho uvěznění došlo k lidovému povstání a následně k občanské válce, v níž se angažovala i armáda Západního Pákistánu. Po zásahu Indie, jejíž vojska dobyla hlavní město východní části Pákistánu Dháku, byl na tomto území v prosinci 1971 vyhlášen nezávislý muslimský stát Bangladéš.