$seseznamemsourozencu = "ano"; ?>
Mauricius je zakreslen na starých arabských mapách a musel být arabským mořeplavcům znám již v 10. století. Jako první Evropané sem pronikli Portugalci, Diego Fernandez Pereira objevil ostrov v roce
1505. Portugalci však stejně jako Arabové ostrov využívali jen občasně k
zastávkám na cestě do Indie.
Roku 1598 přistáli na ostrově Holanďané a pojmenovali ho „Prins Maurits van
Nassaueiland“ po holandském princi Maurits van Oranje. Roku 1638 zde založili
vůbec první stálou základnu. Kolonie žila převážně z těžby ebenového dřeva,
částečně také z plantáží cukrové třtiny. Roku 1710 však Holanďané, potýkající se
s různými problémy (cyklóny, sucha, přemnožení škůdců), Mauricius zase opustili.
V té době již byly vykáceny prakticky všechny lesy a mnoho zvířecích druhů
zdecimováno, nebo vyhubeno, např. pták dodo (blboun nejapný), velký jako krocan.
Francie prohlásila Mauricius za svou kolonii roku 1715 a přejmenovala ho na „Île
de France“. Od roku 1735, kdy Francouzi otevřeli námořní základnu a loděnice,
začalo velmi rychlé osidlování. Rozmáhalo se pěstování cukrové třtiny, roku 1744
začaly pracovat první dva cukrovary. Při sčítáni lidu roku 1776 měl Mauricius
již přes 33 000 obyvatel (z toho 85 % otroků).
Během napoleonských válek obsadili ostrov Britové. Ti však do dění na ostrově
nijak výrazně nezasahovali, čímž se vysvětluje dominantní význam francouzštiny
na Mauriciu i po 150 letech britské nadvlády. Od poloviny 19. století začala
masová imigrace indických nájemných pracovníků na Mauricius. Bylo potřeba nových
pracovních sil na stále se rozrůstajících plantážích cukrové třtiny, které ve
svém největším rozsahu pokrývaly 90 % zemědělsky využitelné plochy. Indové, jak
hinduisti tak muslimové, tvořili v roce 1865 již polovinu obyvatelstva.
Koncem 19. století se Mauricius dostal do ekonomické krize, protože ztratil
otevřením Suezského průplavu (roku 1869) na důležitosti jako přístav na cestě do
Asie a také klesaly ceny cukru. Roku 1886 je zavedeno volební právo, zpočátku
však s takovými restrikcemi, že se voleb v roce 1909 zúčastnily 2% populace. Od
roku 1947 směli volit všichni obyvatelé starší 21 let umějící číst a psát a
všeobecné volební právo bylo zavedeno v roce 1958. Tím se k moci dostaly strany
obyvatel indického původu, tíhnoucí k nezávislosti, kterou Mauricius nakonec
získal klidnou cestou 12.03.1968.
Ostudou pro Velkou Británii a Spojené státy americké je v této souvislosti
souostroví Chagos. Tyto ostrovy ležící jižně od Mauricia spadaly po celou dobu
britské nadvlády pod Mauricius. V 60. letech 20. století, v době studené války
hledaly USA v regionu místo pro svou novou vojenskou základnu. Britové tedy
ještě před udělením nezávislostí Mauriciu Chagos od Mauricia oddělili a
pronajali USA. Asi 1800 obyvatel bylo poté násilně vysídleno na Mauricius a
Seychely. Základna měla být původně zbudována na ostrově Aldabra severně od
Madagaskaru, ale na tomto ostrově žije vzácný druh želvy a USA nechtěly riskovat
konfrontaci s ekologickými aktivisty. Republika Mauricius dodnes Chagos
nárokuje. V roce 2000 britský nejvyšší soud rozhodl, že vystěhování obyvatel
Chagosu bylo nezákonné. Když v roce 1968 opustili Angličané Mauricius, zanechali
po sobě kromě bezvadných trávníků, golfových klubů a jízdy vlevo po silnicích
zdobených velkými dírami také svůj anglosaský smysl pro obchod a úzké obchodní
vztahy s Evropou, Indií a jižní Afrikou.