Obecně se soudí, že první lidé v Peru byli
pravděpodobně potomci lidí, kteří překročili Beringovu úžinu a začali se rychle
šířit po americkém kontinentu asi ve 20. tisíciletí před n. l. Ale po tom, co se
Thor Heyerdahl roku 1947 a 1969 až 1970 přeplavil na voru přes oceán, se
objevily teorie o ještě dřívější migraci obyvatel přes Tichý a Atlantický oceán.
Nedávné antropologické studie lidí žijících v džungli poblíž Chachapoyas
přinesly dokonce tvrzení o jejich vikingském původu. Nejstarší lidské pozůstatky
na území Peru byly nalezeny v jeskyni Lauricocha nedaleko Huánuco a
radiokarbonovou metodou bylo jejich stáří datováno do období kolem roku 7500
před n. l. Nejstarší vesnické osídlení je datováno asi z roku 2500 př. n. l. V
období mezi rokem 7500 a 2500 před n. l. žili zřejmě lidé na území dnešního Peru
v malých skupinách kočovným způsobem života. V těchto dobách začala i
domestikace některých zvířat (hlavně lam, alpak a psů). Kolem roku 2000 před n.
l. došlo v důsledku klimatické změny k vysoušení pobřežních oblastí a lidé se
začali více věnovat zemědělství a postupovat dále do vnitrozemí. Došlo rovněž k
velkému rozkvětu stavitelství a obchodu. Poté okolo roku 500 n. l. došlo k
obrovskému sociálnímu a kulturnímu rozvoji. Na jižním pobřeží rostla města s
více jak 5000 obyvatel. Z této doby je velice známá kultura Nazca z oblasti
poloostrova Paracas, vynikající hlavně ve výrobě textilií a keramiky. Avšak
světoznámou dělají tuto kulturu tajuplné obrazce na planině Nazca, které jsou
pravděpodobně jejich výtvorem. Z doby 100 až 800 n. l. je také známá vojensky
velice vyspělá civilizace Moche ze severního pobřeží. Vybudovali uprostřed
pouště svoje hlavní město Chan Chán, se svou rozlohou 28 km2 bylo jedním z
největších měst své doby a největší hliněné město současnosti. Jejich systém
silnic a zastávek se stal inspirací pro Inky. Vytvořili dokonalý projekt
zavlažovacích kanálů, z nichž některé jsou používány dodnes. Vrcholné
dokonalosti dosáhli ve zpracování zlata, stříbra a drahokamů. V únoru roku 1987
byla objevena královská hrobka kultury Moche u vesnice Sipán, označovaná za
nejbohatší nevykradený hrob v Novém Světě. Na jejich území později rozkvetla
velice rozvinutá kultura Chimú, kteří znovu obydleli opuštěný Chan Chán. Okolo
roku 1450 pak Chan Chán dobyli Inkové. Původ incké civilizace je zahalen
tajemstvím a mytologií. Neví se přesně, odkud tato mocná říše vzešla.
Nejznámější příběh zaznamenaný španělskými kronikáři vypráví o Manco Capacovi a
jeho sestře Mama Ocllo, kteří se vynořili z vod jezera Titicaca stvořeni bohem
Sluncem jako božští zakladatelé vybrané rasy. Rozborem indiánské mytologie a
slovesnosti dospěli amerikanisté k názoru, že toto vynoření z vod je symbolem
příchodu panovnického rodu z oblasti na březích jezera Titicaca. Incká říše se
nazývala Tahuantinsuyo a byla rozdělena na čtyři hlavní teritoria: Chinchaysuyo
– sever a severozápad, Cuntisuyo – jih a západ, Collasuyo – jih a východ a
Antisuyo – východ. Ta se sbíhala v hlavním městě Inků, v Cuzcu, jež bylo
nazýváno "pupkem světa". Na počátku 16. století se incké impérium rozkládalo od
jihu dnešní Kolumbie až po řeku Río Maule ve středním Chile. Od pobřeží na
západě až po okraj vlhkého deštného pralesa na východě. Nejvýznamnějšími vládci
této mocné říše byli Inka Viracocha a jeho syn Pachacuti, který se ujal vlády v
roce 1438 a zasloužil se o největší územní zisky v dějinách. Tragickým okamžikem
pro osud celé říše se stal rok 1532, kdy v důsledku smrti Inky Huayna Capaca
propukla občanská válka, ve které proti sobě v boji o moc stáli jeho dva synové,
nevlastní bratři Huascar a Atahualpa. Uprostřed této války se na místě dnešního
města Tumbes vylodil španělský conquistador Francisco Pizarro se svými 168 muži.
Když se o nich Atahualpa dozvěděl, myslel si, že jde o Viracochu a jeho
polobohy, jejichž příchod byl předpovězen v inckých legendách. Potřeboval zrovna
spojence a tak dal souhlas k setkání se Španěly v Cajamarce. Pizarrovi se
podařilo Atahualpu zajmout a slíbil mu svobodu, naplní-li poklady místnost, v
níž byl vězněn. Atahualpa tak učinil, ale Pizzaro ho poté nechal popravit. Během
několika následujících měsíců se Španělům podařilo zbořit společenský řád na
území celé incké říše. Po dobytí Cuzca se centrum zbývající incké moci přesunulo
severně do Vilcabamby a roku 1538 se Inka Manco neúspěšně pokusil o jeho
znovudobytí. Od roku 1542 se říše Inků stala součástí španělského
místokrálovství Peru. Hlavní centrum incké říše, Vilcabamba, padla roku 1572 a
poslední panující Inka Túpac Amaru byl popraven. Mnoho poddaných velkého Inky se
však stáhlo do nedostupných horských pevností a vzdálených údolí východního
okraje peruánské vysočiny, kam za nimi Španělé nikdy nevytáhli. Pod vedením
velitelů, kteří přežili, pak pokračovali v partyzánské válce. V roce 1810 se
peruánské kolonie vzbouřili proti Španělsku a začaly tvrdé boje o nezávislost.
Válka probíhala pod vedením důstojníků Bolívara, San Martíny a Sucra. Nakonec
28. července 1821 vyhlásil José de San Martín nezávislost Peru, která byla
dovršena vítěznou bitvou u Ayacucha dne 9. prosince 1824. Avšak ani po vyhlášení
nezávislosti nedali Španělé Peru pokoj. V roce 1866 proběhla tzv.
peruánsko-španělská válka. V letech 1879 až 1883 zase válka Bolívie a Peru proti
Chile, ve které Peru přišlo o svá jižní území. 80. léta pak byla ve znamení
drobných bojů a snah o svrhnutí stávajícího státního a společenského systému. Ke
změně došlo až za vlády prezidenta Alberta Fujimoriho od roku 1990. V čele své
strany příznačně nazvané Cambio 90 (Změna 90) začal Fujimori tvrdé tažení proti
korupci, terorismu a obchodu s drogami. V dubnu roku 1992 dokonce dočasně
rozpustil parlament a pozastavil platnost ústavy, aby si uvolnil ruce pro
radikálnější postup. Situaci v zemi se mu podařilo velice dobře stabilizovat.
Ale i přes tyto i mnoho dalších nesporných Fujimoriho úspěchů (např. stabilizace
měny, vybudování systému školství aj.) rostla v posledních letech jeho vlády
stále více nespokojenost mezi obyvateli, zejména v souvislosti se zhoršující se
ekonomickou situací. Nespokojenost byla navíc umocněna téměř diktátorskými
praktikami, které Fujimori stále více s oblibou používal. Proto v prezidentských
volbách v roce 2001 zvítězil nad Fujimorim jeho protikandidát Alexandro Toledo.